Tridentská mše v otázkách a odpovědích

 

Co je tridentská mše svatá? (Doporučujeme též tento článek na webu www.krasaliturgie.cz)

Slovo „tridentská" odkazuje ke koncilu v Tridentu, po kterém (v roce 1570) sv. papež Pius V. sjednotil způsob slavení liturgie v západní Církvi, který se v různých regionech více či méně lišil. Nejednalo se však o výtvor nijak nový, ale kodifikování způsobu slavení, jehož části sahají ještě o mnoho staletí dále. Zároveň tím chtěl v duchu tridenského koncilu zabránit zavádění protestanstkých myšlenek do katolické mše.  Podle Pia V. se mše taktéž někdy nazývá mše sv.    Pia V.

Během staletí byl římský misál dalšími papeži s úpravami nově vydáván. Poslední vydání pochází z roku 1962 od papeže bl. Jana XXIII. Podle tohoto misálu se tridentská mše slouží dnes. Tridentská mše je označení lidové, přesněji by se řeklo mše dle misálu Jana XXIII. z roku 1962.

Důležitým milníkem bylo vydání motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum v roce 2007, které umožnilo sloužení tradičních mší svatých všem kněžím bez toho, aniž by potřebovali nějaká další povolení. Sloužení tridenské mše svaté však nebylo nikdy zakázáno. „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé", píše Benedikt XVI. v dopise biskupům k vydání Summorum pontificum.

 

Jak se tridentská mše liší od nynějšího běžného způsobu slavení?

Mezi nejnápadnější rozdíly patří především: užívání výhradně latinského jazyka (národní je povolen pouze pro čtení z Písma), větší množství modliteb, které pronáší kněz sám a potichu, obrácení kněze a věřících jedním směrem (kněz se čelem k lidem obrací pouze, když mluví právě k nim).

Mezi mnoha dalšími menšími rozdíly zmiňme např. to, že věřící přijímají pouze v kleče a do úst a na slova kněze „Corpus Dómini nostri Jesu Christi custódiat ánimam tuam in vitam ætérnam. Amen." (Tělo našeho Pána Ježíše Krista, ať tě zachová k životu věčnému. Amen.) nic neodpovídají. Tridentská mše je také bohatší na gesta klanění, křižování, líbání oltáře apod.

 

Proč latina? (Doporučujeme tento článek na webu www.krasaliturgie.cz)

Jedná se o znamení jednoty Církve. I když venku ve světě mluvíme mnoha jazyky, ve svatyni je jen jedna řeč. Jednotný kultovní jazyk, pomocí kterého se spolu mohou modlit katolíci všech národů, je ozvěnou letničního zázraku a babylónské zmatení jazyků tak v Církvi nemá místo.

Latina má navíc tu přednost, že je jazykem, který se již dále nemění a není tedy nutné texty stále korigovat. Ještě dnes používáme tytéž texty jako první římští papežové a světci mnoha staletí.

Kromě toho latinský jazyk slouží jako svatý závoj, který nám má připomenout, že tomu, co se děje ve mši svaté, nemůžeme úplně rozumět. Pěstuje v nás tak smysl pro posvátno a vede nás do hloubky; nezůstáváme jen na povrchu slov.

 

Budu mši rozumět, když je latinsky?

Ano, budete-li chtít. Většina z nás latinsky neumí, a tak vznikly různé paralelní překlady mešního řádu a textů, které jsou na mši k dispozici. Věřící tak může bez problému sledovat i tiché modlitby kněze a k modlitbě se v duchu připojit. K orientaci mu slouží právě jeho gesta a zvonění ministranta.

 

Proč kněz není obrácen směrem k lidu? (Doporučujeme tento článek na webu www.krasaliturgie.cz)

Důvodů je několik. Hlavním je obrácení ke Kristu v eschatologickém očekávání (často přímo k východu jako symbolu přicházejícího Krista nebo jednoduše ke svatostánku a krucifixu). K Pánu (ad Dominum) se obrací každá křesťanská modlitba. Očekávání příchodu Pána na východě je častým motivem i v Písmu svatém. (Ž 68,33n; Mt 2,2; Sk 1,11) Dle sv. Tomáše Akvinského obrácení k východu vyjadřuje také touhu po ztraceném ráji, který dle Písma ležel na východě.

Obrácení věřících a kněze jedním směrem navíc zvýrazňuje jejich jednoty. Než při pohledu na sebe navzájem vzniká silnější jednota tam, kde se díváme stejným směrem. Mše svatá je zpřítomněním oběti Ježíše Krista, kterou však přináší kněz jednající in persona Christi. Nejedná se v první řádě o nějaké zbožné setkání - to by bylo málo, nýbrž kněz jakožto pastýř vede stádce vstříc k Pánu.

Tím, že se v okamžiku proměňování věřící nedívají knězi do tváře, je pro ně snažší odprostit se od člověka-kněze a mít před očima toho, kterého zastupuje - Ježíše Krista, skutečného Kněze Nového zákona.

I v lidské společnosti se sluší být obrácen na toho, ke komu mluvíme. Modlitba směruje k Bohu, a tak kněz není s lidmi obrácen na sebe, ale ke Kristu přítomnému ve svatostánku. Pokud kněz mluví k lidu, obrací se naopak na něj. Tato orientace pomáhá taktéž knězi v jeho soustředění na přinášení nejsvětější oběti.

 

Proč je kánon pronášen knězem potichu?

Ticho při kánonu se nás snaží uvést do skutečnosti, že před tím, co se děje, musí všechna lidská ústa zmlknout. Připomíná skrytost, hloubku, nepochopitelnost a nevýslovnost tajmeství, která se odehrávají na oltáři. Vyjadřujeme tak tím svoji úctu a pokoru. Také se jedná o závoj posvátna. Tichostí se vyjadřuje i to, že nejvlastnější úkon proměňování a oběti je vyhrazen výlučně osobě s kněžským svěcením, skrze kterou oběť zpřítomňuje sám Kristus.

„Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním celá země." (Hab 2,20) „Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj." (Ž 37,7) Prorok Eliáš se s Hospodinem taktéž nesetkává v silném větru", ohni " nebo zemětřesení", nýbrž v hlase „tichém, jemném" (viz 1 Král 19, 11-13).

Věřící pak ticho zve k zastavení a k tomu, aby se v síle vlastního křtu co nejvíce vnitřně spojili s knězem u oltáře a obětovali tak Bohu i sami sebe.

„Jestliže někdo říká, že má být zavržen ritus římské církve, podle kterého část kánonu a slova proměňování jsou pronášena tichým hlasem...: anathema sit." (Tridentský sněm - kánon 9. o mši svaté)

 

Sdílet

Komentáře

Maftík tento blog přidávám do oblíbených

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio