Historie kostela a přilehlého kláštera

Klášter obutých augustiniánek s kostelem sv. Kateřiny byl založen Karlem IV. roku 1354. Výstavba probíhala v rámci velice pečlivě promyšleného budování Nového Města pražského, jehož důkazem je mimo jiné symbolické umístění církevních staveb do obrazce kříže. Střed pomyslného kříže tvoří kostel sv. Apolináře a vrcholy kříže klášter augustiniánů kanovníků s kostelem P. Marie a sv. Karla (přibližně na východě), klášter servitů s kostelem P. Marie Na Trávníčku (na jihu), benediktínský klášter sv. Jeronýma s kostelem P. Marie Na Slovanech (na západě, nad Vltavou) a klášter obutých augustiniánek s kostelem sv. Kateřiny (přibližně na severu).

O výstavbě se nám nedochovaly žádné zprávy. Kronikář Beneš z Weitmile zaznamenává až vysvěcení kláštera arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi dne 28. listopadu 1367 za účasti samotného císaře Karla. Zasvěcení klášterního kostela sv. Kateřině Alexandrijské bylo nepochybně císařovým záměrem, protože již od mládí považoval tuto světici za svoji patronku a také její přímluvě připisoval vítězství u San Felice a v Pise v roce 1332. Období velké prosperity trvající půlstoletí po vysvěcení přerušily husitské války. Krovy střechy kostela byly v květnu roku 1420 rozebrány husitskými ženami a použity na stavbu opevnění Nového Města. Ničení obrazů a soch, o kterých se dočteme v kronice Vavřince z Březové, už jistě nebylo motivováno potřebou materiálů, ale mělo spíše důvod ideový.

Klášter a kostel postupem času chátral a malá komunita augustiniánek zde živořila v neutěšených podmínkách až do nástupu vlády jagellonské dynastie, kdy byl kostel v letech 1512–1522 stavebně upraven a patrně i znovu vyzdoben. Avšak v té době v převážně utrakvistické zemi nebylo mnoho zájemkyň o vstup do řádu, takže roku 1565 úmrtím poslední převorky Ludmily z Leskovce konvent vymřel.

Opuštěný klášter vydal císař Maxmilián II. do péče augustiniánů od sv. Tomáše na Malé Straně s povinností sloužit tam pravidelně bohoslužby. Společně se sv. Vítem a sv. Tomášem to byl jeden z mála katolických kostelů tehdejší Prahy. V roce 1603 ho zasáhl požár.

Teprve po bitvě na Bílé hoře se ekonomická situace řádu zlepšila a kostel mohl být opraven a osídlen několika řeholníky, kteří se postupem času mohli osamostatnit od svatotomášského konventu. Během 17. století získával stále více dobrodinců díky nimž byl kostel nově vyzdoben. Roku 1678 byl pořízen nový hlavní oltář zasvěcený sv. Kateřině a Čtrnácti svatým pomocníkům, roku 1680 požehnán velký zvon, 1687 postaveny varhany a 1693 vznikly další boční oltáře, mezi nimž jeden zasvěcený tehdy ještě nekanonizovanému sv. Janu Nepomuckému.

Na počátku 18. století získal klášter mecenášku baronku Dorotu Veroniku Beckovou, díky níž se mohlo zahájit budování kláštera již pro 18 řeholníků. Výsledkem byla novostavba ve vrcholně barokním stylu. O autorovi stavby se vedou spory. Jednalo se buď o Františka Maxmiliána Kaňku, anebo Kiliána Ignáce Dientzehofera, který je již téměř určitě autorem přestavby klášterního kostela. Další štědrou dárkyní byla Anna Marie Františka, která financovala výstavbu zvonice. Zajištěný konvent s dokonale vybudovanými stavbami a rozsáhlými zahradami prožíval klidné časy až do roku 1784, kdy byl dekretem císaře Josefa II. klášter zrušen. 13 mnichů se přesunulo do jiných klášterů a do objektu byl umístěn ústav pro výchovu vojenského dorostu.

Roku 1826 zakoupila celý areál včetně zahrady správa dobročinných ústavů se záměrem zřízení ústavu pro choromyslné. Za 11 let byl kostel opět vysvěcen a užíván k bohoslužbám pro pacienty a personál. V následujících letech pak proběhly rekonstrukce věže. Pro účely rozvíjejícího se ústavu byla v jižní části zahrady postavena „nová budova“ a dalším novým objektem byla ředitelská vila ve východní části při ulici Ke Karlovu.

Po druhé světové válce byla stará klášterní budova přidělena neurologické klinice a „nová budova“ psychiatrické. Ještě za války byly v kostele restaurovány Reinerovy fresky, opraveny krovy a omítky fasád a v roce 1950 bylo zrušeno bohoslužebné využití a kostel přešel do majetku hlavního města Prahy a svěřen do užívání Muzea hlavního města Prahy. Roku 1967 byla otevřena výstava barokních plastik a až do roku 1971 se zde pořádaly koncerty a večery poezie. Poté kostel sloužil jako skladiště pro těžký výstavní fundus a přepravní obaly Muzea hl. m. Prahy. To mělo za následek odstranění hodnotných lavic a kvůli nevhodné údržbě i celkové chátrání kostela.

Léta památka zůstávala v neutěšeném stavu a na její krásu se docela zapomnělo. Až v roce 1989, kdy se zjistily statické poruchy západního průčelí, se nastolila otázka, jakým způsobem zpřístupnit tuto vrcholně barokní památku veřejnosti. Vlastník, tedy hlavní město Praha, naštěstí nezvolil variantu komerčního využití, ale „kvalifikovanou konzervaci a restauraci stavby“, která probíhala v letech 1999–2007. V roce dokončení byl opravený kostel propůjčen Řádu křižovníků s červenou hvězdou, aby mohl po dlouhých letech zase sloužil svému původnímu účelu. 7. října 2009 na svátek Panny Marie Růžencové zde byla po 59 letech velmistrem řádu Jiřím Kopejskem opět sloužena mše svatá a zavedeny pravidelné bohoslužby.

Literatura:
HORYNA, Mojmír; HUGO, Robert; MÁDL, Martin; PREISS, Pavel. Kostel sv. Kateřiny na Novém Městě pražském. Praha : Karolinum, 2008